KRUŠNOTON 2016

KRUŠNOTON 2016
Zažít krušné chvíle člověk může zažít leckde, ale na 100% je zažije v Krušných horách.
V Teplicích se konal již 7.ročník populárního silničního cyklistického maratónu Krušnoton. Zázemí bylo u Teplické sportovní haly na Stínadlech, osvědčené a ideální místo pro tuto akci.
Já jsem se rozhodl, asi pod vlivem sledování TdF, absolvovat střední 180 km trasu, ač jsem takovou vzdálenost naposledy ujel v tréninku před pěti lety a to ještě skoro po rovině. Ale kdo nezkusil, ten neujel.
Z pátka na sobotu z oblohy padala jedna kapka za druhou. Nicméně k ránu se začalo blýskat na suché časy. Na start jsem vyrazil z Jílového o půl sedmé a těsně jsem minul start  na 250 km trasu.
S blížícím startem vzrůstala nervozita a pochybnosti o zvolené trase, nicméně poznat nepoznané bylo silnější. Na start v Krupské ulici jsem dorazil až čtvrt hodinu před startem neb výchozí startovní pozice nebyla důležitá, protože mým cílem bude „pouze“ přežít a dokončit. 
V 10.00 start závodníků 110 a 180 km trasy. Divácká kulisa při průjezdu městem byl úžasná. Pomalu jsem nabíral tempo, hlavně jsem si opakoval jedno, jen to nepřepálit. Úvodní část byla opravdu rozjezdová, ale za Chabařovicemi se začal zvedat tep a tempo.
V Krupce se trasa dělila, z kopce 110 a do kopce 180 směr Komáří Vížka. Nemělo by to být obráceně?:-) 
A už to začalo být zajímavé. První část stoupání je krušná, proto je v Krušných horách. Pak se to obrazně řečeno trochu narovná. Cestou do kopce mi vyhládlo a na vrcholu Komáří Vížky jsem začal pociťovat hlad a těšil se na první bufet na Cínovci, to mě hnalo kupředu. Na bufetu byl výběr z několika chodů, začal jsem výbornou palačinkou, pokračoval melounem, houskou se salámem a jako delikatesu jsem si na doporučení dal banán se solí. Nic lepšího jsem nejedl. Kdo zkusil, ví, o čem mluvím Tím jsem si zaručil, že křeče nepřijdou dřív než před dalším bufetem.
Následoval sjezd do Dubí. Letěl jsem jako Nibali v juniorským věku, holt každý nějak začínal
Pak následovala odpočinková pasáž před stoupáním na Moldavu, kterou jsi využil po vzoru jezdců Word Tour a odlehčil si, s tím, že mi to do kopce pojeden lehčeji. No a jelo kupodivu až se divu. Na své poměry jsem pravidelně ukrajoval kilometr za kilometrem.
Ve stoupání jsem si konečně měl s kým popovídat. Byl to bratr Slovák z Nového Města nad Váhom. Nové Colnago na bezdrátové Sram Red, kde stávkoval přesmykač, ho trochu trápilo. Naštěstí měl čas do výjezdu to vychytat. Nakonec dostal rozum a přehodil na velkou při dojezdu na bufet Fláje. Opět široké menu zakončené tradičně banánem se solí. Byl tam i chleba se škvarkovým sádlem, ale odolal jsem. Poté následoval měřený úsek GIRO Lannutti neb se 180 vracela zpět po průjezdu Litvínovem a výšlapem na Dlouhou Louku opět na Fláje. Ale postupně. Po bufetu a sjezdu pod přehradu následoval výjezd, kde mě začali chytat první křeče, až jsem musel zastavit. Říkal jsem si, proč jsem se trápil s tím banánem a solí. Po chvilce křeč povolila a já se těšil na sjezd do Litvínova.
Ve sjezdu mě předjela Vinohradská Šlapka ve stylu Sagan. Nad Litvínovem jsme jej potkali, kolo v příkopu, jezdec celý a na naši otázku jestli je v pohodě…Dop..le, brejle, dioptrický brejle…usoudili jsme že je v pohodě a jeli dál. V Litvínově nás pak předjel. Já opět zastavil a posílal křeče dop…le. Pomohlo a jel směr výjezd Dlouhá Louka. Asi v první třetina stojím znova a pak asi třikrát. Využil příležitosti nucené přestávky a volal manželce o plynulém průběhu závodu a výborné kuchyni. Řekl jsem si, že ještě jednou mě křeče zastaví a točím nejkratší cestou do cíle. No pomohlo a křeče se již neobjevili. Asi i proto, že jsem do stehen bouchal a štípal, když jsem cítil, že opět něco bude. Nicméně bufet Fláje jsem zřel opět a banánem se solí jsem završil už jen ze zvyku.
Pak už jen dojezd na Klíny, sešup do Litvínova. Cestou do Lomu a Braňan to bylo z kopce tak jsem si užíval letu a rychlosti, ale jelikož jsem itinerář trasy četl jen tak zběžně, netušil jsem, co ještě čeká na závěr pro vyšťavené cyklisty, kteří nechali jako já to poslední co jim zbylo ve výjezdu na Dlouhou Louku. 
V Mirošovicích byl poslední bufet, kde jsem si připadal jak na Octoberfestu neb tam spolu se mnou zastavili i potomci Olafa Ludwiga a Uwe Amplera. Rovněž jsem se dozvěděl, že nás čekají ještě dva brdky no brdky…Lukov jedním slovem díra, jenže do kopce a potom to poslední, Milešov…zbytky sil, morálky a vody, kterou jsem zapomněl doplnit v domnění, že už jen z kopce… Pak už to jelo samo až do cíle, moc si toho nepamatuju až do chvíle, když jsem vracel čip. Po několikaminutovém hledění do…dálky jsem nabyl pocitu uspokojení, sportovního. A po dalších pár hodinách si řekl, za rok určitě znovu. Byl to úžasný sportovní zážitek, pro nic jiného jsem tam nejel a hlavně organizace, značení, lidi vše na jedničku s *. Tak za rok se těš Krušnotone, já se vrátím a na bufetu ochutnám ten chleba se škvarkovým sádlem. Jen prosím, doplňte okurky.