KRUŠNOTON 2017

KRUŠNOTON 2017
Rok utekl jako voda a byl tu opět Krušnoton, oblíbený závod nás z polabské nížiny, kdy konečně poznáme co je to kopec a né jenom brdek. Letos jsme vyrazili ve dvou, já a Ríša. Ten, ač je také z Polabí, se v kopcích cítí jako ryba ve vodě. Za to já, jako ryba na suchu. Taktika jednoduchá, pojedeme spolu a ke konci, když zbydou Ríšovi síly, odjede a pojede svoje tempo. 
Ale nebudeme předbíhat. Páteční počasí jako loni, déšť. Opět jsme doufali v obrat, jako loni.
V sobotu cestou na start to vypadalo nadějně. Počasí se umoudřilo a vypadalo to na pěkný den. S Ríšou jsme se setkali na prezentaci a s odhodláním dojet do cíle a užít si to.
Start závodu byl v 10.00 místního času. V ten okamžik se obloha zatáhla, černo, kam se podíváš, na oblohu. Už nebylo cesty zpět. Start a letělo se. V úvodu spadlo několik kapek a to bylo za celý den naštěstí vše. Ale za to nás potrápila zima a vítr, hlavně na kopcích, kam jsme se drápali třikrát. 
První z nich byla Komáří Vížka. Úvod kopce je ostrý pak trochu povolí. Ríša přede mnou a já mu visel za zadním kolem. Hned se jede lépe, když nevidíš dopředu na víc než pět metrů. Ke konci za to Ríša vzal neb musí trénovat a ne se se mnou jen kochat a počkal nahoře. Jakmile jsem dojel, nasadili jsme tempo směr Cínovec a první bufet. Už na mě šel hlad. Výběr jako vždy výborný, přes chleba se sádlem, housky s vysočinou až po banány, melouny a gely. Já bral energii tedy chleba a housku. Pak následoval dlouhý táhlý sjezd do Dubí, široká silnice, rychlost k hranici zvuku. Po sjezdu do Dubí krátký přejezd pod další kopec, na Moldavu. Je to pěkné pravidelné stoupání s krásnými výhledy, prý. My sledovali jen asfalt. Ríša sice něco říkal o sjezdovce, ale asi blouznil, teď v létě. Na vrcholu lehké oklepání a následovala hřebenovka na Fláje. Další bohatý bufet. Ještě jednou s esem vrátíme, tak si všechno nesníst najednou.
Z Flájí sjezd pod hráz a výšlap na Klíny. Nohy jakoby si pamatovali minulý rok. Skoro na stejném místě mě pocukávali nohy, ale naštěstí jsem to přežil a křeče oddálil. Pak krásný sjezd z Klínů do Litvínova, nový asfalt lákal k překonání hranice zvuku. Já překonal pouze hranici strachu o 5 km/h (pozn. red. konečná rychlost nesdělena, článek se čte před 22 hod.)
Průjezd Litvínovem dal zavzpomínat na nedávný závod Litvínov – Lesná, rovněž oblíbený. 
Následoval výšlap na Dlouhou Louku. Začátek mírný, konec opačný. Stále jsme jeli s Ríšou spolu. Chvílemi se oddálil, aby opět trochu zpotil dres. Na vrcholu jsme si oddychli, to nejhorší za námi, to horší trochu, před námi.
Opět Fláje, bufet, menu z několika chodů a opět Klíny a sjezd do Litvínova. Za Litvínovem v Oseku odbočit a hurá do údolí, na chvilku.
Menší brdky, krátké i táhlé, které vysávali energii pomalu. Před Lukovem bufet, poslední, kde mají výborné domácí koláče. Kvůli se trápíme a stojí za to.
Lukov a Milešov, poslední dva kopečky (pro Ríšu), kopce (pro mě). Taktika se naplnila, Ríša se vzdaluje a já zůstávám sám, morálně. Lukov pokořen, Milešov také. Krásný sjezd do Hostivic a už se blíží cíl. Dvakrát se ještě nožky ozvaly, ale kapitulace nebyla přijata. Nenechám si ujít průjezd cílem a pocit o překonání sama sebe (sám sebe). Ríša si už v cíli devět minut užíval klidu a míru. Kdyby na mě pořád nečekal, mohl už být po večeři a večerníčku doma. Já jsem jen doufal, že jsem dopadl o něco lépe než loni, kdy mě křeče třikrát zastavily. Nakonec z toho byl čas po d 8 hodin pro oba. 
Shrnutí jednoduché. Po dojezdu, už nikdy více, po deseti minutách, za rok opět. A opět ta předsevzetí, shodit pár kilo, min. pět. Ale vím jak to dopadne. Hlavní je, že jsme si to ve zdraví užili. Za rok nás tu máš opět Krušnotone.
Rok utekl jako voda a byl tu opět Krušnoton, oblíbený závod nás z polabské nížiny, kdy konečně poznáme co je to kopec a né jenom brdek. Letos jsme vyrazili ve dvou, já a Ríša. Ten, ač je také z Polabí, se v kopcích cítí jako ryba ve vodě. Za to já, jako ryba na suchu. Taktika jednoduchá, pojedeme spolu a ke konci, když zbydou Ríšovi síly, odjede a pojede svoje tempo.
Ale nebudeme předbíhat. Páteční počasí jako loni, déšť. Opět jsme doufali v obrat, jako loni.
V sobotu cestou na start to vypadalo nadějně. Počasí se umoudřilo a vypadalo to na pěkný den. S Ríšou jsme se setkali na prezentaci a s odhodláním dojet do cíle a užít si to.
Start závodu byl v 10.00 místního času. V ten okamžik se obloha zatáhla, černo, kam se podíváš, na oblohu. Už nebylo cesty zpět. Start a letělo se. V úvodu spadlo několik kapek a to bylo za celý den naštěstí vše. Ale za to nás potrápila zima a vítr, hlavně na kopcích, kam jsme se drápali třikrát.
První z nich byla Komáří Vížka. Úvod kopce je ostrý pak trochu povolí. Ríša přede mnou a já mu visel za zadním kolem. Hned se jede lépe, když nevidíš dopředu na víc než pět metrů. Ke konci za to Ríša vzal neb musí trénovat a ne se se mnou jen kochat a počkal nahoře. Jakmile jsem dojel, nasadili jsme tempo směr Cínovec a první bufet. Už na mě šel hlad. Výběr jako vždy výborný, přes chleba se sádlem, housky s vysočinou až po banány, melouny a gely. Já bral energii tedy chleba a housku. Pak následoval dlouhý táhlý sjezd do Dubí, široká silnice, rychlost k hranici zvuku. Po sjezdu do Dubí krátký přejezd pod další kopec, na Moldavu. Je to pěkné pravidelné stoupání s krásnými výhledy, prý. My sledovali jen asfalt. Ríša sice něco říkal o sjezdovce, ale asi blouznil, teď v létě. Na vrcholu lehké oklepání a následovala hřebenovka na Fláje. Další bohatý bufet. Ještě jednou s esem vrátíme, tak si všechno nesníst najednou.
Z Flájí sjezd pod hráz a výšlap na Klíny. Nohy jakoby si pamatovali minulý rok. Skoro na stejném místě mě pocukávali nohy, ale naštěstí jsem to přežil a křeče oddálil. Pak krásný sjezd z Klínů do Litvínova, nový asfalt lákal k překonání hranice zvuku. Já překonal pouze hranici strachu o 5 km/h (pozn. red. konečná rychlost nesdělena, článek se čte před 22 hod.)
Průjezd Litvínovem dal zavzpomínat na nedávný závod Litvínov – Lesná, rovněž oblíbený.
Následoval výšlap na Dlouhou Louku. Začátek mírný, konec opačný. Stále jsme jeli s Ríšou spolu. Chvílemi se oddálil, aby opět trochu zpotil dres. Na vrcholu jsme si oddychli, to nejhorší za námi, to horší trochu, před námi.
Opět Fláje, bufet, menu z několika chodů a opět Klíny a sjezd do Litvínova. Za Litvínovem v Oseku odbočit a hurá do údolí, na chvilku.
Menší brdky, krátké i táhlé, které vysávali energii pomalu. Před Lukovem bufet, poslední, kde mají výborné domácí koláče. Kvůli se trápíme a stojí za to.
Lukov a Milešov, poslední dva kopečky (pro Ríšu), kopce (pro mě). Taktika se naplnila, Ríša se vzdaluje a já zůstávám sám, morálně. Lukov pokořen, Milešov také. Krásný sjezd do Hostivic a už se blíží cíl. Dvakrát se ještě nožky ozvaly, ale kapitulace nebyla přijata. Nenechám si ujít průjezd cílem a pocit o překonání sama sebe (sám sebe). Ríša si už v cíli devět minut užíval klidu a míru. Kdyby na mě pořád nečekal, mohl už být po večeři a večerníčku doma. Já jsem jen doufal, že jsem dopadl o něco lépe než loni, kdy mě křeče třikrát zastavily. Nakonec z toho byl čas po d 8 hodin pro oba.
Shrnutí jednoduché. Po dojezdu, už nikdy více, po deseti minutách, za rok opět. A opět ta předsevzetí, shodit pár kilo, min. pět. Ale vím jak to dopadne. Hlavní je, že jsme si to ve zdraví užili. Za rok nás tu máš opět Krušnotone.

 

Rok utekl jako voda a byl tu opět Krušnoton, oblíbený závod nás z polabské nížiny, kdy konečně poznáme co je to kopec a né jenom brdek. Letos jsme vyrazili ve dvou, já a Ríša. Ten, ač je také z Polabí, se v kopcích cítí jako ryba ve vodě. Za to já, jako ryba na suchu. Taktika jednoduchá, pojedeme spolu a ke konci, když zbydou Ríšovi síly, odjede a pojede svoje tempo. 

Ale nebudeme předbíhat. Páteční počasí jako loni, déšť. Opět jsme doufali v obrat, jako loni.

V sobotu cestou na start to vypadalo nadějně. Počasí se umoudřilo a vypadalo to na pěkný den. S Ríšou jsme se setkali na prezentaci a s odhodláním dojet do cíle a užít si to.

Start závodu byl v 10.00 místního času. V ten okamžik se obloha zatáhla, černo, kam se podíváš, na oblohu. Už nebylo cesty zpět. Start a letělo se. V úvodu spadlo několik kapek a to bylo za celý den naštěstí vše. Ale za to nás potrápila zima a vítr, hlavně na kopcích, kam jsme se drápali třikrát. 

První z nich byla Komáří Vížka. Úvod kopce je ostrý pak trochu povolí. Ríša přede mnou a já mu visel za zadním kolem. Hned se jede lépe, když nevidíš dopředu na víc než pět metrů. Ke konci za to Ríša vzal neb musí trénovat a ne se se mnou jen kochat a počkal nahoře. Jakmile jsem dojel, nasadili jsme tempo směr Cínovec a první bufet. Už na mě šel hlad. Výběr jako vždy výborný, přes chleba se sádlem, housky s vysočinou až po banány, melouny a gely. Já bral energii tedy chleba a housku. Pak následoval dlouhý táhlý sjezd do Dubí, široká silnice, rychlost k hranici zvuku. Po sjezdu do Dubí krátký přejezd pod další kopec, na Moldavu. Je to pěkné pravidelné stoupání s krásnými výhledy, prý. My sledovali jen asfalt. Ríša sice něco říkal o sjezdovce, ale asi blouznil, teď v létě. Na vrcholu lehké oklepání a následovala hřebenovka na Fláje. Další bohatý bufet. Ještě jednou s esem vrátíme, tak si všechno nesníst najednou.

Z Flájí sjezd pod hráz a výšlap na Klíny. Nohy jakoby si pamatovali minulý rok. Skoro na stejném místě mě pocukávali nohy, ale naštěstí jsem to přežil a křeče oddálil. Pak krásný sjezd z Klínů do Litvínova, nový asfalt lákal k překonání hranice zvuku. Já překonal pouze hranici strachu o 5 km/h (pozn. red. konečná rychlost nesdělena, článek se čte před 22 hod.)

Průjezd Litvínovem dal zavzpomínat na nedávný závod Litvínov – Lesná, rovněž oblíbený. 

Následoval výšlap na Dlouhou Louku. Začátek mírný, konec opačný. Stále jsme jeli s Ríšou spolu. Chvílemi se oddálil, aby opět trochu zpotil dres. Na vrcholu jsme si oddychli, to nejhorší za námi, to horší trochu, před námi.

Opět Fláje, bufet, menu z několika chodů a opět Klíny a sjezd do Litvínova. Za Litvínovem v Oseku odbočit a hurá do údolí, na chvilku.

Menší brdky, krátké i táhlé, které vysávali energii pomalu. Před Lukovem bufet, poslední, kde mají výborné domácí koláče. Kvůli se trápíme a stojí za to.

Lukov a Milešov, poslední dva kopečky (pro Ríšu), kopce (pro mě). Taktika se naplnila, Ríša se vzdaluje a já zůstávám sám, morálně. Lukov pokořen, Milešov také. Krásný sjezd do Hostivic a už se blíží cíl. Dvakrát se ještě nožky ozvaly, ale kapitulace nebyla přijata. Nenechám si ujít průjezd cílem a pocit o překonání sama sebe (sám sebe). Ríša si už v cíli devět minut užíval klidu a míru. Kdyby na mě pořád nečekal, mohl už být po večeři a večerníčku doma. Já jsem jen doufal, že jsem dopadl o něco lépe než loni, kdy mě křeče třikrát zastavily. Nakonec z toho byl čas po d 8 hodin pro oba. 

Shrnutí jednoduché. Po dojezdu, už nikdy více, po deseti minutách, za rok opět. A opět ta předsevzetí, shodit pár kilo, min. pět. Ale vím jak to dopadne. Hlavní je, že jsme si to ve zdraví užili. Za rok nás tu máš opět Krušnotone.